Den 255. – 258. Puerto Madryn a Ruta 3 (17/1/2026)

Naše cesta na jih pokračuje! Po stovkách kilometrů argentinskou pampou jsme konečně dorazili do PuertoMadryn. Tohle město v provincii Chubut je pro každého cestovatele v Patagonii naprostou povinností. Je to totiž brána k poloostrovu Valdés, který je zapsaný na seznamu UNESCO díky neuvěřitelné koncentraci mořských živočichů. PuertoMadryn, město na břehu velrybího zálivu nás hned při příjezdu přivítalo svou atmosférou. Je to moderní, čisté město s krásnou pobřežní promenádou, kde se mísí vůně mořské soli s vůní čerstvých ryb z místních restaurací. Co je na něm nejvíc fascinující? Že v sezóně můžete sedět na lavičce u pláže a přímo před vámi, jen pár desítek metrů od břehu, skáčou z vody velryby. Puerto Madryn je jedním z nejlepších míst na světě pro pozorování velryby jižní, která se sem chodí pářit a vyvádět mladé. Druhý den jsme se probudili do skvělé nálady a plán byl jasný: pojedeme na pláže poblíž poloostrova, kde je největší šance vidět tyhle mořské obry zblízka. Jenže v Jižní Americe člověk míní a místní mění. Narazili jsme na zatarasenou cestu. Místní se rozhodli přístup na volné pláže zablokovat, aby turisty „motivovali“ jet až přímo na zpoplatněný poloostrov Valdés a zaplatit vstupné. No, co se dá dělat – i tohle k overlandingu patří. Rozhodli jsme se, že se nenecháme otrávit. Zůstali jsme na jedné z dostupných pláží, kochali se nekonečným oceánem, udělali v Mulťákovi velký úklid (který byl po té pampě už potřeba) a v klidu plánovali další trasu. Občas je fajn prostě jen tak být a nikam se nehonit. Večer jsme se vrátili zpět do města a tam nás čekalo další z těch setkání, která dělají tuhle cestu výjimečnou. Potkali jsme sympatický motorkářský pár z Uruguaye. I když oni mají jen dvě kola a my čtyři, bylo to opět milé setkání. Prohodili jsme pár slov a samozřejmě došlo i na rituál – výměnu samolepek.Uruguayci jsou srdcaři a tohle setkání nám připomnělo, jak moc se nám v jejich zemi líbilo. Z Puerto Madryn odjíždíme sice bez fotky velrybího ocasu v mobilu, ale s klidem v duši a čistým autem.

Dopoledne opouštíme Puerto Madryn a míříme dál na jih. Patagonie nám začíná ukazovat svou pravou tvář – nekonečné roviny, silný vítr a vzdálenosti, které se měří v hodinách, ne v kilometrech. Naše dny se teď točí kolem volantu, hledání zásob a večerního klidu na benzínkách, nebo v divočině. Než jsme Puerto Madryn definitivně nechali za zády, měli jsme v plánu dvě věci: pořádnou koupačku a doplnění zásob. S tím prvním to vyšlo na jedničku. Pláž u oceánu byla neodolatelná, a i když voda už začíná mít ten správný patagonský „říz“, tu energii z vln jsme prostě potřebovali nasát do zásoby. Horší to bylo s nákupy. Prošli jsme několik obchodů a sháněli kartuše Campingaz, ale marně. Vypadá to, že v téhle části světa mají buď jiný systém, nebo jsme prostě měli smůlu na vyprodané sklady. No nic, Mulťák má sice poloprázdný vařič, ale my máme plnou hlavu plánů, takže jedeme dál!

Naše další zastávka byla v Comodoro Rivadavia. Tohle město je úplně jiné než turistické Puerto Madryn. Je to průmyslové srdce Patagonie, centrum těžby ropy a zemního plynu. Je to skvělá podívaná, těžbu ropy jsme viděli úplně zblízka a opět nám to trochu rozšířilo obzory. Město je sevřené mezi prudkými kopci a Atlantikem a na každém kroku cítíte ten syrový, dělnický charakter. Cesta sem byla skvělá, Mulťákšlapal jako hodinky a my si užívali ty výhledy na útesy a pampu. Večer jsme zakotvili na jedné z velkých benzínek. Možná to nezní romanticky, ale klidný spánek v autě, zatímco venku fičí vítr, je pro nás v tuhle chvíli naprostý luxus.

Další den nás Ruta 3 dovedla až do Puerto San Julián. Tohle místo má neuvěřitelnou historii – právě tady v roce 1520 přezimoval Magalhães při své cestě kolem světa a o šedesát let později se tu zastavil i Francis Drake. Je to malý, klidný přístav, kde na vás dýchne ta pravá izolace jihu. Tentokrát už na koupání nedošlo. Vítr se do nás opřel s plnou silou a teploměr nám jasně naznačil, že léto v téhle části Argentiny vypadá trochu jinak než u nás. Prošli jsme se městečkem, nasáli tu trochu melancholickou atmosféru a zase jsme se uchýlili k osvědčenému scénáři – nocleh na benzínce. Cesta ubíhá, pampa se nemění, ale my víme, že každým kilometrem jsme blíž k Ohňové zemi. Patagonie nás učí trpělivosti a my si to užíváme.