Den 272. – 274. Torres del Paine (3/2/2026)

Konečně je to tady. Stojíme tváří v tvář jednomu z nejkrásnějších míst naší planety – národnímu parku Torres del Paine. Patagonie nám tady ukázala svou vlídnou tvář a my jsme se rozhodli nic neponechat náhodě.

Je úterý, budík ukazuje 4:45 ráno. Zatímco zbytek světa ještě spí, my už startujeme Mulťáka a frčíme do parku. Naším cílem je ikonický výšlap k Mirador Las Torres. Na parkovišti si dáváme rychlou ranní kávu s výhledem na probouzející se štíty a vyrážíme.

Cesta je kamenitá, ale od prvních metrů nádherná. Potkáváme skupinky koní – sledovat je v tomhle terénu je zážitek, vyjížďka v sedle tady musí být naprosto magická. Trasa nás vede přes voňavé lesy, aby nás nakonec vyplivla u závěrečného stoupání po obřích kamenech. A pak se to stane. Otevře se před vámi ledovcová laguna a nad ní se tyčí ty tři žulové prsty – Torres.

Ten výhled je dech beroucí. Máme štěstí – poprvé za naší cestu potkáváme Čechy! Turistů je nahoře minimum, takže si můžeme v klidu sednout u laguny, vybalit oběd a jen tak být. Ta energie je nepopsatelná. Když se kolem poledne vracíme dolů, proti nám už proudí davy lidí. Pokud se sem někdy chystáte, vstaňte s prvním světlem. Ten klid za tu námahu stojí. A třešnička na dortu? Nad hlavami se nám na modré obloze mihnul majestátný kondor!

Po sestupu jsme v jednom z kempů objevili poklad – teplou sprchu. Po měsíci mytí v ledových jezerech a řekách to byl pocit absolutního štěstí. Člověk si na takové cestě začne vážit věcí, které doma považuje za samozřejmost. Večer jsme pak v naprostém klidu usínali u jezera.

Další den jsme zvolili volnější tempo. Park Torres del Paine je boží v každém detailu. Prošli jsme se k burácejícím vodopádům a sledovali ledovce v dálce. Počasí nám neuvěřitelně přeje – nefouká! To je v téhle oblasti zázrak, protože místní vítr je tak silný, že dokáže vysklít okna u aut. Už při příjezdu nás vítala zvědavá lama a během odpoledního rozjímání mi na rameno sedla vážka a zůstala tam několik minut. Byl to moc hezký zážitek.

Třetí den jsme se přesunuli do další části parku a zakotvili u stanoviště rangerů. Je to tu neuvěřitelně krásné a tiché. Při objíždění parku jsme ale narazili na francouzskou posádku s píchlým kolem. Jarda, jako správný cestovatel, hned skočil do akce a snažil se pomoct, co to šlo. Bohužel Francouzi neměli správný klíč k opravě, takže jsme po marném boji museli jet dál. I takové momenty k cestě patří – solidarita mezi lidmi v divočině je základ.

Opouštíme srdce parku naplnění energií, jakou vám dají jen hory. Torres del Paine, děkujeme, bylo to nezapomenutelné!