Den 51. – 55. Nigérie (27/6/2025)

Vzhůru do Nigérie, obávané země plné rozmanitosti, energie a kontrastů, kde žije 206 milionů obyvatel. Na hraničním přechodu měníme peníze u známého „čenžmejkra“, který má vždy dobrý kurz a tak jedeme připraveni s nigerijskými nairami v kapse. Na pasové kontrole předkládáme očkovací průkazy a lékaři shledávají první problém – nemám v cestovním průkaze očkování na meningokoka a poliomyelitidu a tak přichází na řadu úplatky, abychom mohli jet dál. Povinné zákonem to nikde není, ale peníze, ty chtějí všude a tak platíme a jedeme dál. První zastávkou je Lagos, multikulti město plné infrastruktury a života. Potkáváme místní obyvatele, kupujeme ovoce a míříme poprvé do hotelu, kde parkujeme Mulťáka a vyrážíme místním Tuktukem na obhlídku města.

Druhý den míříme dál a na cestách si od místních lidí kupujeme domácí pražené arašídy v lahvi od coca – coly, jsou tak boží, že nám na nich vzniká závislost. Celý den se plahočíme zajímavými cestami a zkoumáme okolí a jako na potvoru nás večer opět zradí cesta, tma se blíží a trasa prodlužuje. Dojíždíme do Enugu po tmě, hledáme hotel, ale mapa nás vede na noční market a my se s Mulťákemdostáváme do pasti. V energické části nočního Enuga jsme uvízli na tržišti v úzké uličce a čekáme, co se bude dít. Dav proudící tržištěm nám začíná bouchat do Mulťáka, ale dva muži se rozhodli nám pomoci a my se prakticky na místě otáčíme zpátky, trvá to několik minut, pár slovních hříček a jsme volní. Odměnou dáváme klukům bankovky a jedeme snad již směrem do hotelu. Náš pokoj je již obsazen a tak dostáváme prezidentské apartmá se slevou, vůní marihuany z jiných pokojů a volným vstupem do bazénu.

Třetí den Nigerie poznáváme pravou Nigerii, všude na silnicích policejní kontroly, několik zastávek a my nemocní toužící po odpočinku míříme přespat k bývalému sídlu policejního velitele. Místo je to příjemné a tak se jdeme projít a vysprchovat. V objektu je několik pokojů, které jsou označeny jmény afrických zemí a vypadají dost děsivě, ale za prohlídku to stojí.

Poslední nigerijské ráno nám prší a Jarda má angínu, ale míříme dál, dnes budeme v Kamerunu. Po cestě do Ekoku nás čeká snad nejvíc policejních a imigračních kontrol, Jardovi je zle, ale řídí jako pán a já vyřizuji kontroly. Opouštíme Nigérii a jedeme do Ekoku, je nám to zvláštní, ale doprovází nás policejní vůz. Když přijedeme na policejní stanici do Ekokučeká nás nemilé překvapení. Nemáme samolepku v pasu, kterou k e-vízům vyžadují, a tak se pro ni musíme vrátit na ambasádu do Calabaru, tedy zpátky do Nigérie. Po zvážení různých variant se vracíme zpátky do Ikomu, abychom zítra vše stihli.

Z Ikomu do Calabaru vede jedna z nejhorších cest na světě a je to pravda. Jedeme 200km asi šest hodin tam a to stejné zpátky. Vstávali jsme brzo, abychom vše stihli a byli jsme se stmíváním zpátky v Ekoku, protože nás zítra doprovází armádní konvoj až do Limbé. Jardovi bylo zle, pršelo, cesta byla na dvě věci, ale zvládli jsme to a jsme na policejní stanici v Ekoku, se samolepkou v pase. Šéfík z nás má radost, za odměnu nám dává dárkem kamerunské pivo a my se pomalu chýlíme se ke spánku.