Den 107. – 109. Lubango a socha Ježíše (22/8/2025)

Vyrážíme směr Lubango, do města, kde je snad úplně všechnood přírodní scenérie, po historické památky. Naše první kroky vedou k soše Christo Rei de Lubango, soše Ježíše, který bdí nad městem a je podobný tomu v Riu. Je to takové poutní místo s velmi hezkou energií a krásným výhledem na celé Lubango. Po chvíli rozjímání jedeme do centra města, procházíme se malými uličkami a ochutnáváme místní kávu. Odpoledne vyrážím na procházku historickým centrem, Lubango mě okouzlilo tak, jako Angola samotná. Místní trh skrývá spousty řemeslných výrobků, šikovných lidí, čerstvou zeleninu, maso klasicky plné much, ale hlavně příjemnou náladu. U jedné starší paní mě zaujal tradiční korálkový náhrdelník, všimla si toho hned, ale nic mi nevnucovala, což mě přitáhlo ještě více. Chvíli jsme si povídali, dala mi ochutnat kávu, ukazovala mi, jak se takové šperky vyrábí. Uběhla chvíle a já si náhrdelník odnáším, spolu s ním i laskavé objetí. Den zakončuji jízdou na skůtru, můj sen, který jsem v Africe chtěla zažít. Jízda na skůtru v Africe je totiž dobrodružství. Stopuju si pána a ukazuji místo, kam potřebuji. Afričani úplně neovládají mapy, proto se domlouváme, že ho budu navigovat. Silnice je volná, vlasy mi vlají, já si to prostě užívám a cítím ohromný pocit štěstí, že mohu. Děkuju

Druhý den v Lubangu máme takový technický, tvoříme, pereme, uklízíme, Jarda se stará o Mulťáka, večer si jdeme zacvičit a zaplavat. Trochu plánovačky Namibie, kostky a šup si ještě užít západ slunce na terasu.

Ráno již vyrážíme na hranice s Namibií, oba se moc těšíme. Cesta je příjemná, žádné pole, ani díry, dokonce i Mulťák je spokojen. Blíží se hranice a po cestě potkáváme staré vojenské tanky. Je jich opravdu hodně a jsou stále v dobrém stavu.Jarda žertuje: „Jo, kdyby tolik železa bylo v Čechách, druhý den to tam už není…“. A má samozřejmě pravdu, hahaha…Už je pozdě odpoledne, rozhodujeme se odložit hranice na zítřejší ráno a nacházíme místo pod baobabem – našímoblíbeným stromem, často pod ním nocujeme. Připravuji náš denní příděl jídla, když okolo nás prochází stádo krav, dva mladí pasáčci a místní slečny. Máme hodně vody a tak tři barely věnujeme spolu s balíčky špaget. Pokývnou hlavou a usmějí se. Když se vrací zpátky, donáší nám na oplátku sladké plody stromu na ochutnávku, bylo to milé a byli jsme rádi, že jsme ochutnali zase něco nového. K večeru přichází místní stařešina, která nám děkuje za laskavost, je zlatá, dáváme jí na cestu mleté maso, které nemůžeme převážet do Namibie a jdeme spokojeně jíst. Zároveň děláme symbolicky poslední angolský oheň a jdeme se soumrakem spát.