Den 119. – 122. Obratník Kozoroha (3/9/2025)

Je krásné středeční ráno, bude hezký den. Balíme sebe i Mulťáka a jedeme směr Duna 44 a obratník Kozoroha. Sotva ujíždíme 50km a z cesty se stává bumpy hell. Mulťák trpí, venku je výheň, my se držíme, příjemné to není, ale nějak to musíme zvládnout. Jsme na obratníku Kozoroha, trochu odpočinku, symbolicky nalepit samolepku a vzhůru na cestu hrůzy. Slunce za hodinu zapadá, proto se rozhodujeme najít místo v divočině a do cíle dojet až zítra. Divočina nás vítá, spolu s jediným nádherným stromem, který tu stojí. Jarda bere brýle a začíná nahrávat, nevěnujeme pozornost terénu, což se nám moc nevyplácí, protože za převisem je písek a my zapadáme. To jsme úplně nechtěli, protože do hodiny je tma. Jára podává vafle, já hledám kameny, kola se snažíme vyhrabat z písku společně, máme večerní bojovku, ale moc efektivní to není. Boj vzdáváme, je skoro tma. Oba usínáme umounění s brzkým ranním budíkem, abychom vyrazili pro pomoc. Kéž to klapne.

Noc utekla jako voda, ráno připravujeme lano, plus vše potřebné na vyprošťovací akci a jdeme k silnici. Máme štěstí, přijíždí první auto, které by nás mohlo vyprostit. Posádka vypadá trochu nedůvěřivě, ale rozhodují se nám pomoci akdyž po příjezdu vidí zapadlé auto s českou spz tváří seklidněji, jsou to totiž sousedi z Itálie.  Kluci berou lano a jdou zapřáhnout Hiluxe. Ty čtyřkolky jsou neuvěřitelné, stačí 5 minut a Mulťáček je na svobodě, my s ním. Děkujeme velice, máváme, co nám ruce stačí, a loučíme se s našimi zachránci. Uklízíme náčiní, svoje podráždění a jedeme do 50km blízkého kempu na kávu. Jelikož my i Mulťák potřebujeme údržbu, rozbíjíme naše prasátko, platíme kemp a jdeme tvořit. Jára jde měnit filtr, olej do převodovky a já jdu rychle vyprat, abych pak mohla asistovat u nalívání oleje, to mě baví. V kempu je krásné prostředí, příroda, klid, ticho, asi to má na vše vliv, protože nám to jde jako po másle. Máme vypráno, dokonce i skoro usušeno, Jára má taky hotovo, je čas jít k bazénu. Večer jsme si udělali jídlo a promítli jsme si film, bylo to prostě boží. Dnešní den byl připomínkou toho, že po soumraku vždy přijde světlo. Děkujeme

Probouzíme se v nádherné savaně, okolo auta pobíhají surikaty, slunce hřeje, nálada je krásná. Přichází ranní otužování v bazénu, rozcvička a plánování cesty. Polemizujeme, mapujeme cestu a nakonec vyrážíme směr Windhoek. Cestou necestou Mulťák vyjíždí dlouhé kopce, převodovka opět kapku drnčí, ale je statečný. Odpoledne přijíždíme do nádherných hor, kempujeme a pozorujeme hvězdy.

Ráno vyrážíme směr Windhoek, máme před sebou pár kilometrů, ale šílené cesty a tak se psychicky ladíme na pohodu. Čtyřkolky kolem nás projíždějí šílenou rychlostí, po cestě nacházíme spousty mrtvých zvířat a tak se těšíme, až budeme na normální cestě. Po cestě jedeme nakoupit do obchodu a hurá do kempu, rádi bychom zakempili někde na divoko, ale v Namibii je to složitější, proto často utrácíme za kempy. A ejhle… Máme menší problém, Járovi se ulomil zub, přemýšlíme co dál, dobrá zpráva je, že máme super pojištění a v Namibii je dobrá lékařská péče, tak to nějak vyřešíme. Večer už trávíme v kempu a spřádáme plány.